Tančí jak nejrychleji dokážou

Kapitola 11

Tančí jak nejrychleji dokážou

Ch11„Lucinko, nech laskavě toho trdlování a jdi pověsit prádlo na dvorek. Tak slyšíš?“

Neslyší. Už zase neslyší. V jejím pokojíku duní hudba a Lucka se zmítá na koberci v nějakém temném rytmu. Sousedi nás zase přestanou zdravit. Jsou to starší manželé, ale zase ne tak staří, aby jim nevadil příval bubnového sóla, který se teď od nás ozývá. Rozrazím dveře dceřina pokoje, ale zůstanu stát s pusou pootevřenou údivem.

Na béžovém koberci hopká moje dcera v červených minišatech a černých legínách, a vedle ní, s mašlí ve stejných barvách okolo krku, cupitá naše Tofi Fee. Lucka zvedá vysoko kolena a fenka jí snaživě napodobuje. Teď se Lucina rozkročila a malá jí probíhá okolo nohou v bláznivém úprku, při kterém si málem přišlápne uši. A do toho stále zní ty bubny. Je to docela působivé, tedy až na ten kravál. Konečně je v pokoji ticho a já se nadechuji, abych nechala zaznít rodičovskou autoritu. Jenže pak zase vydechnu, protože je mi jasné, jak by to dopadlo. Lucina je v těžké pubertě a každou kritiku obrečí. Pak se urazí a třeba dva dny na nikoho nemluví… Tedy na lidi nemluví, s Tofčou komunikuje neustále a občas jí pláče do kožichu. Fenďula je pak celá mokrá a smutná, protože s námi všechno prožívá a slzy její milované velitelky, parťačky na lumpárny a spolunocležnice jí vždycky rozhodí.

Ano, čtete správně, už jsem se vzdala a netrvám na tom, aby Tofinka spala sama v kuchyni. Psí pelíšky jsou v každé místnosti a fenka spravedlivě střídá noční pobyt mezi naší ložnicí a dětskými pokojíčky.

„Jo, to je moc pěkné, sluší vám to. Jen, Luci, nevím, jestli by nebylo lepší vybrat trochu… hm, jinou hudbu. Víš, že mají psi mnohokrát lepší sluch než lidi, tak aby nám Tofinka třeba neohluchla.“

Sama jsem se sebou spokojená, jak pěkně jsem tu kritiku dokázala „zabalit“, tohle by mělo na dceru zabrat, fenčina spokojenost je u nás svatým grálem. Lucka se po mně ohlédne a s přimhouřenýma očima uvažuje, jestli na ní nechystám nějakou rodičovskou past. Dnes ztiší hudbu, zítra jí rozmluvím legíny a pozítří bude muset jíst škubánky, tak to tedy ani náhodou, ale nakonec se rozhodne mimořádně mě poslechnout. Probírá cédéčka s nahrávkami skupin s nemožně bizardními jmény a nakonec vybere něco mezi řevem tuleně a kvílením skotských dud. To byly ty bubny snad lepší… Naštěstí zahlédnu na stole propozice soutěže Tanec se psem a na nich napsanou podmínku – hudba pouze od skupiny Beatles a jako doplněk úboru květina. A je to. Pustím dceři album Žlutá ponorka a ona se okamžitě zamiluje do pěkné muziky mého mládí. Vybere si jednu skladbu a hned zkouší naučené pohyby, kroky a otočky. Fenka chvíli kouká a pak se k tanci připojí. Lucka si vybrala styl Heelwork To Music - práce u nohy do hudby. Je to kategorie, kde se pes pohybuje bez vodítka na pravé nebo levé straně tanečníka nebo jinak v jeho blízkosti. Heelwork představuje schopnost psa, udržet se v rozumné vzdálenosti u psovoda, který se pohybuje elegantně v jakémkoli vyhovujícím tempu. Přidané volné cviky, které jsou ve skladbě obsaženy, by měla spojovat právě ta práce u nohy.

Tofínce se tahle „práce“ moc líbí a ochotně Lucku při jejích tanečních kreacích doprovází. Není to nějaký dril nebo stále se opakující cvik, to v žádném případě, jedná se o spontánní pohyb dvou mláďat, spojených nějakým neviditelným poutem. Oběma svítí oči jako hvězdy a moc jim to sluší a já už se těším, až je poprvé uvidíme tančit před publikem.

Zatím se pilně připravují; bytem už neduní bubny ani nekvílí lachtani, ale i tak je to dost úmorné. Martin už Žlutou ponorku nemůže ani slyšet a tráví v dílně u modýlků celé odpoledne. A Honzík je tam s ním. Prý se nenechají přivést do blázince, říkají… A holky tančí…

Bože, snad opravdu zkusíme raději ty výstavy…