V Praze je blaze

Kapitola 12

V Praze je blaze

Ch12Na tanec se psem jsme se do Prahy nakonec vydaly jen my tři holky. Martin s Honzíkem odjeli na chatu (malou chvíli jsem jim to doknce záviděla) a Lucka, já a Tofča jsme plánovaly odjet na soutěž vlakem. Přespíme u známých, v sobotu pocouráme po Hradčanech (tam už jsem nebyla snad dvacet let) a v neděli ráno… Snad to ustojím. Už zase se mi třepou kolena, stačí si představit ty moje dvě holky, jak tam jsou samotné a takové malé…

Mým holkám soutěžní tréma neleží ani v patě. Lucka si halabala zabalila batoh; jen se třikrát přesvědčila, že má s sebou plstěné kuře, které při tanci s Tofinkou nutně potřebuje, a dál sledovala v bedně Komisaře Rexe. Fenka se jí válela na klíně a ožižlávala kostičku z bůvolí kůže.

„Máš to CD s hudbou? A ty černé boty? A nějaký ručník pro Tofi, kdyby pršelo?“

Za svojí péči jsem byla odměněna dlouhým povzdechem. Tak jo, už se nestarám a je mi úplně jedno, jestli na Letné zjistí, že nemá šaty nebo punčocháče. Ať si tam tancuje třeba nahá, kačka jedna bláznivá. Tofča postřehla můj vztek a honem to šla vyžehlit. Sedla si mi na bačkory a upřeně se mi zadívala do očí. Kde jsem to jen četla, že psi nesnáší lidský pohled? Naše malá jej přímo vyhledává a tomu se prostě nedá odolat. Vzala jsem jí do náruče. Přitiskla mi studený čenich na krk, tlapkami mi hladí tváře jako kočka a tiše „mluví“. Je to takové hrdelní bručení, něco mezi předením a vrčením, které používá vždycky, když chce nastolit rodinný mír. Naše fenka totiž nesnáší domácí „dusno“.

Nakonec jsme se ve vlaku pohádaly jen jednou a u Elišky a Vládi na Pankráci pouze třikrát. To je dobré skóre. I Elina to ocenila, protože má doma stejně starou dceru Káťu, tak ví, o čem je řeč. Tofínka se ale předvedla jako dokonalý pejsek, dokonce zůstala sedět na rohožce, dokud jsme nevybalily ručník na utření tlapek – samozřejmě, že celý pátek lilo.

V sobotu pršet přestalo, tak jsme se vydaly na výlet. Vezmeme to z Brusnice přes Nový Svět a Jelením příkopem na metro, rozhodla Eliška a holky okamžitě svorně zakvílely, že ony nikam nejdou. Copak nechápeme, že Lucka před soutěží nemůže nachodit sto jarních kilometrů? To jsme vážně tak tupé, že bychom jí hnaly z Výdrholce nějakým medvědincem?

„Brusnice a Jelení příkop, děvenky, a žádných sto kilometrů, tak maximálně tři a možná i míň…“

Nakonec jsme to vzdaly a nechaly dcery u časopisů, popcornu a koly. Tofínka ovšem stála u dveří první, ta si nikdy procházku ujít nenechá.

Povídali jsme si s Eliškou takové ty ženské věci, fenka okolo nás rejdila s nosem přitisknutým k chodníku, sluníčko svítilo a já, dokonale zklidněná, zapomněla na celý svět. Právě jsem si vysypávala z boty kamínek a Eliška vysvětlovala nějakým cizincům, kudy ke Zlaté hrušce, když se zpoza rohu vyřítil kluk na kolečkových bruslích, následovaný obrovským vlčákem. Psisko uvidělo Tofču, zaštěkalo a rozběhlo se přímo na ní. Nebyl to asi zlý úmysl, ale malé fence to patrně jako útok připadalo a tak zareagovala přímo bleskově. Vytrhla mi z ruky vodítko a v mžiku jsme z ní neviděly ani ocásek.

„Tak tohle mi opravdu chybělo,“ pomyslela jsem si a vyrazila za ní. Profrčela jsem Novým Světem až ke Hradu, chvíli jsem se motala mezi turisty, seběhla asi polovinu Zámeckých schodů a pak jsem je zase vyskákala a obrátila se směr Petřín, ale po fenďule jako by se slehla zem. Co teď? Jediné pozitivní na celé situaci bylo to, že okolo Hradu běžně nejezdí auta, tak jí nic nemohlo přejet, ale to bylo z toho dobrého asi tak všechno. To už mě dohonila i Ela, která se cestou vyptávala ve třech jazycích kolemjdoucích, jestli neviděli malého zrzavého pejska s červeným vodítkem. Neviděli.

Byla jsem tak zničená, že jsem si sedla na obrubník a začala brečet. Jak se jen podívám Lucce do očí? A co Martin a Honzík… A pan Král? Lovila jsem po kapsách kapesník, když tu mě Eliška popadla za rameno a němě ukazovala k hradnímu nádvoří. A bylo se na co dívat.

Právě probíhala výměna stráže. Šest vojáků v operetních uniformách kráčelo parádním krokem k bráně a za nimi, jako sedmá, hopkala Tofínka a usilovně se snažila držet s nimi tempo pochodu. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo závěrečnou scénu z filmu Vesničko má středisková. Lidi se smáli, fotoaparáty cvakaly a já bulela a do toho jsem se chechtala, no jako blázen.

Tofču nakonec musela odlovit Eliška; nevypadala ani ztraceně, ani zoufale. Prostě jen ladila formu na neděli.