Narozeniny

Kapitola 14

Narozeniny

Ch14To nám to uteklo. Mám dojem, že je u nás Tofinka teprve chvilku, jenže je jí rok a z baculatého štěňátka je najednou štíhlá psí slečna s bystrýma černýma očima a zvědavým nosem.

Honzík jí usadil do narozeninového křesla, kam se vždycky u nás doma posadí oslavenec, aby přijala dárky a gratulace. Jsme rodina, kde se oslavuje všechno, Den dětí, matek, otců, narozeniny, svátky, MDŽ; na co si jen vzpomenete a jeden rok naší malé členky domácnosti jsme rozhodnuti slavit také. Tedy v trochu zjednodušené verzi – místo šlehačkového dortu kopeček paštiky, místo svíčky slaná tyčka a dárků také není mnoho. Od Lucky to je nový zelený obojek s důstojnickými hvězdičkami, Honzík pro ní má hrst piškotů, od Martina dostane kousací kostičku a ode mě keramickou misku na vodu s modrým nápisem Tofi Fee. K vánocům jsem dostala od manžela peníze na kurz keramiky a trochu šišatá glazovaná miska je můj první výtvor.

Pozoruji fenku, která je z toho, že je středem pozornosti, nadšená. Nastaví krček, aby jí Lucina vyzkoušela obojek, ochutná piškot a vezme do tlamičky kost z bůvolí kůže, aby udělala radost Martinovi. Nad miskou trochu váhá, ale když jí do ní dám vodu, obřadně se napije.

Je opravdu velmi vnímavá; hlavně pro rodinnou atmosféru má cit přímo neuvěřitelný. Nesnáší „dusno“ a naše hádky s Luckou jí vždycky rozhodí. Mezi dcerou a Martinem to často jiskří. Mají vzácně stejnou povahu, oba jsou ve znamení Berana a jejich „srážky“ nabývají s postupující Lucčinou pubertou na intenzitě. Při takovém střetu je fenka nešťastná. Běhá od jednoho k druhému, upozorňuje na sebe tlapkami i čenichem, fňuká a celým svým tělem říká: „Už toho nechte, přestaňte se hádat a dejte si pusu na čumáček.“ A ono to docela funguje. Dcera uprostřed hádky bere Tofču do náruče a odchází z bitvy středem a Martin, jako by se styděl, přestane trvat na nesmyslných zákazech a nařízeních a alespoň se snaží pochopit to stvoření, které se nám poflakuje po bytě. Jde to ztuha. Z roztomilé, mazlivé holčičky je půl ďas, půl běs a tolerovat její změny nálad je opravdu těžké. Ale od té doby, co je doma štěně, to jde nějak líp.

Z počátku jsem se bála, aby se Honza necítil odstrčen, když si fenka všímá hlavně Lucky, ale Tofinka to vyřešila. Když není dcera doma, dokáže celé hodiny dělat společnost Honzíkovi. Sleduje s ním televizi, vydrží sedět u prťavých kolejek s vláčky a už mu ani nekrade načechrané stromečky a figurku pana výpravčího s červenou čepicí; ta měla pro ní obzvlášť magickou přitažlivost. Když jdeme společně nakoupit nebo na procházku, ochotně se podřídí jeho vedení a ťape za ním na prověšeném vodítku.

Se mnou vaří nebo uklízí, občas mi hodí pod nohy hračku a tím mě vyzve ke hře, nechá si ode mne čistit zuby, česat a vykapávat ouška a nadšeně se mnou chodí do lesa.

No a s Martinem po večerech lepí modýlky. Když jdou děti spát a já si sednu k televizi, odcházejí ti dva do dílničky. Tofča tam má v rohu kus starého koberce, ze kterého sleduje, jak to manželovi jde. Prostě dokonalý rodinný pes.

Jasně, že také někdy zlobí. Oškubala tapetu v předsíni, Honzovi rozkousala krabičku pastelek, rozžvýkala a částečně sežrala třásně koberečku z velbloudí srsti, který jsem si přivezla s Egypta a zlikvidovala Lucině několik sešitů a jednu učebnici matematiky, které ta kačka nechala povalovat na zemi. Občas štěká z okna na psy, co se procházejí po „jejím“ trávníčku před domem a poměrně dlouho jí trvalo, než přestala pronásledovat tlusté drzé holuby, ale suma sumárum je s Tofinkou život jaksi veselejší, prosluněný jejím šaškováním a mazlením a všichni se nějak víc než dřív těšíme domů, kde nás vítá malý pejsek s hedvábnýma ušima. Snad nám to dlouho vydrží.