Chudák já

Kapitola 15

Chudák já

Ch15Že budeme muset s Tofčou na výstavu jsem věděla už od té chvíle, kdy byl její chovatel, pan Král, u nás na první návštěvě. To ovšem neznamenalo, že jsem z toho byla kdovíjak nadšená.

Jednou jsem v televizi viděla film o psí výstavě a co tam se dělo, no to nemělo obdoby. Vystavovatelé byli všichni nějak ujetí – někdo si krásným psem léčil mindrák, jiný každý psí chlup přepočítával na peníze a jedna filmová dvojice měla pejska místo dítěte, no jak říkám, blázni. Tak jsem se při telefonických rozhovorech s panem Králem obratně vyhýbala slovu – výstava – jako moru a při sebemenší narážce jsem hovor zkušeně obracela jiným směrem.

Bavili jsme se o tanci se psem, agility, které si chtěl pro změnu zkusit Martin, o tom, jak je fenka šikovná při stopování a štěkání na povel, o její nekonečné trpělivosti s dětmi, lásce k sousedčiným koťatům a o jejím plaveckém nadání… jen o vystavování nepadlo ani slovo. Tušila jsem, že to nebude trvat dlouho a pan Král se mně zeptá přímo, ale on byl diplomat a místo dlouhého přemlouvání mi poslal propozice se stručným komentářem, ze kterého jsem pochopila, že je Tofínka na výstavu nejen přihlášená, ale že má dokonce i zaplacený výstavní poplatek.

Šla jsem s rozlepenou obálkou za Luckou.

„Podívej, co nám přišlo,“ přistrčila jsem propozice dceři mezi Bravíčko a nějaký příšerný časopis o hudebních skupinách, který byl celý černo-zelený a asi ani nebyl moc český, protože na každé straně se to jen hemžilo slovy jako „in“, „out“ a „cool“. Bez většího zájmu se podívala na datum té taškařice a odtušila, že si to mám hezky užít, protože ona bude právě tenhle víkend se svou zahradnickou školou na exkurzi po barokních zahradách. No nemám já pech?

Martinovi jsem dopis přidala k večeři. Dělala jsem, co jsem mohla, dokonce jsem i obalila a usmažila sýr, což dělám k smrti nerada, protože mi ten hloupý eidam z trojobalu vždycky vyteče na pánev. Bláhově jsem si myslela, že se toho třeba ujme on.

Manžel polknul sejra, na propozice kouknul jedním okem a pravil, že mám tedy co dělat, protože do výstavy zbývají tři neděle, tak abych naučila tu naší ještěrku alespoň slušně stát. Prý se na výstavách dávají psi na stůl, říkali chlapi v práci…a zmizel do dílničky.

Myla jsem nádobí a dumala o tom, jaká jsem chudinka. Psa jsem nechtěla. A mám ho. Výstavy mi nic neříkají. A půjdu tam, protože se ani nemohu vymluvit na dlouhou cestu; pan chovatel, koblížek mazaný, mi zaplatil klubovku přímo u nás ve městě… S utěrkou v ruce jsem nakoukla do obýváku. Tofča seděla s Honzíkem na koberci zády ke dveřím. Vyjímečně nečučeli na mašinky, ale vedli rozpravu. Pětiletý chlapeček držel fenku okolo krku a důležitě jí vykládal o tom, jak bude nejkrásnější pejsek z celého světa, protože všichni budou koukat, jak jim dvěma to spolu sluší. Dokonce jí sliboval, že si nevezme červené tepláčky, ale kalhoty a košili, co měl na sobě, když šli se školkou do divadla.

Tiše jsem vycouvala ke dřezu a málem jsem se rozbrečela. No nejsem já chudák? Martin s Luckou vystavovat nepůjdou, zato můj syn se už chystá navléknout „divadelní“ obleček. Ač jsem o výstavách mnoho nevěděla, tušila jsem, že je Honzík na nějaké předvádění perspektivní fenky moc malý, jenže jak já mu vysvětlím, že jeho milovaná Tofča, nejhezčí fenka z celého vesmíru, půjde na výstavě se mnou a ne s ním?

Tak tady pomůže jen paní Vaňková! Roztřeseným ukazovákem jsem vyťukala číslo jejího mobilu a jen to zvedla, vychrlila jsem na ní všechno, co mně trápilo. Je zvláštní, že jsem po jediné návštěvě propadla osobnímu kouzlu staré paní natolik, že mi nebylo zatěžko se jí se vším svěřit.

Trpělivě vyslechla můj žalozpěv a ani se mi moc nesmála. Jen mi řekla, že pro šikovné holky a kluky existuje na každé výstavě soutěž Dítě a pes a všechno, co budu potřebovat o předvádění fenky vědět, mi řekne pan Šmejkal. Hned mi posloužila jeho e-mailovou adresou a ujistila mě, že se Radek rozhodně nebude zlobit a všechno mi vysvětlí a ukáže.

Poděkovala jsem jí a šla psát panu „Vševědovi“. Snad to nakonec dobře dopadne.