Profík

Kapitola 16

Profík

Ch16Stála jsem před nádražím a odhadovala, který člověk je pan Šmejkal. Bude určitě nějaký divný, protože místo do parku, kam chodíme na procházky, si nás pozval na vlakové nádraží. Tofínka mi předpisově seděla u levé nohy a pomáhala mi hledat pana Výstavního Jedničku nosem. Poznala ho dřív než já, protože než jsem mu stačila podat ruku, už mu olizovala nos. I z něho, jako ze všech milých chlapů, byla nadšená.

„Tofi, přestaň!“ přitáhla jsem si za vodítko kroutící se fenku, „a sedni k noze,“ dodala jsem, aby pan Šmejkal viděl, jak máme Tofču vychovanou. Moc to neocenil, zato mi hned poskytl první poznatek – pejsek na výstavě nikdy nesedí, pouze stojí, dobrý den, vy asi budete ta paní od Máši Vaňkové. Hezky se na mně usmál a pokynul mi rukou k perónu.

Koukala jsem jako jojo. Snad nepojedeme někam vlakem? Doma jsem sice nechala pekáč šunkofleků a podrobné instrukce ohledně odchodu dětí do postelí, ale na nějaké vejlety jsem rozhodně připravená nebyla.

Nikam jsme nejeli. Podle Radka bylo nádraží k nácviku výstavního chování přímo ideální; spousta lidí s nezvyklými zavazadly, divně se odrážející zvuky, tvrdá a trochu klouzavá podlaha… Prý jinde s pejsky na výstavu netrénuje. A pak to začalo. Informace, informace, informace. V kruhu se neběhá, ale rychle kráčí, vodítkem se psem neškube, ale pouze ho jemně upozorňujeme na změnu směru, chůze u levé nohy není dogma, ale jedna z možností – pes může chodit také u pravé nebo dokonce za handlerem. Tohle divné slovo používal skoro pořád. Nakonec mi došlo, že je to název pro člověka, který „má v ruce psa“, tedy vodič.

Dělám prý příliš dlouhé kroky (takhle chodím běžně, jinak nestíhám), musím se na fenku neustále dívat, ale také sledovat rozhodčího a ostatní lidi a psy ve výstavním kruhu (no, tak to jsem zvědavá, jak tohle zvládnu, když mám jen dvě oči), při zastavení se mám postavit před Tofču, vodítko jí dát pod krček a přimět jí, aby se na mně dívala, aby si nesedala, aby se nevrtěla, aby měla zvednutou hlavu… Byla jsem z toho naprosto zmatená, tohle prostě nedokážu. Ale pan Šmejkal byl přesvědčený, že to bude dobré. Mám prý pěknou fenku a určitě jí to nebudu chtít kazit, tak mi nezbývá nic jiného, než se všechno naučit. Napřed sebe, pak Tofi Fee. Ještě mi ukázal, jak se pejsek staví na výstavní stůl (naše Tofča stála pod Radkovým vedením jako socha), jak probíhá kontrola skusu (ochotně si nechala prohlédnout tlamičku, ačkoliv se mnou se při čištění zubů vždycky pere) a doporučil mi koupit „předváděčku“, tedy výstavní vodítko, se kterým to prý půjde úplně samo. No, nevím, zatím jsem ze všech těch rad a napomenutí měla hlavu jako škopek.

Než jsme se rozloučili, napsal mi pan Šmejkal adresu internetových stránek, kde bylo popsáno to, co mi dnes předvedl a domluvili jsme si schůzku za týden. Prý se moc těší, co se všechno za těch pár dní naučíme.

Já se netěším, já jen přemýšlím, jak se z toho vykroutit. Proboha proč bych si měla chodit zjišťovat, co si o naší malé myslí úplně cizí člověk? Co to změní na tom, jak důležitá je pro Lucku a Honzíka…Máme jí rádi, jsme šťastní, že s námi bydlí, tak proč bych jí měla vláčet po nějakých výstavách?

A hned mám taky po ruce odpověď – protože jsme si náhodou koupili výbornou fenku a její chovatel o to moc stojí, aby se prezentovala na výstavě. Proto teď budu celý týden šaškovat na nádraží, a na náměstí, a před divadlem, tedy všude tam, kde to Tofča moc nezná, kde je klouzavý chodník a kde chodí hodně lidí, aby byla na všechno tohle připravená a na výstavě jí nic nerozhodilo.

Domů jsem se připloužila bez nálady a hned jsem se šla posadit k počítači, abych se podívala na doporučené stránky. Děti už byly v postelích, Tofča si přehrabala pelíšek a také pochrupovala a já jsem se probírala návodem, jak představit co nejlépe svého psa na výstavě.

Dívala jsem se na fotky z prestižních soutěží, prohlížela jsem obrázky šampionů, pročítala podmínky k udělení titulů a v tom se mi najednou něco v hlavě obrátilo a já si řekla – hele holka, nedá se nic dělat, na výstavu s Tofčou musíš, tak z toho nedělej horor, ale vezmi to jako sport, jako zábavu a je to.

A hned mi bylo líp, protože jsem to najednou viděla tak, že z  naší malé bude třeba šampión. Když se líbí nám, sousedkám a panu Královi a Šmejkalovi, bude se líbit i anglickému posuzovateli na výstavě. A je to.