Tak kdo je tu ten hloupý?

Kapitola 17

Tak kdo je tu ten hloupý?

Ch17Pozorovala jsem Honzíka, jak cupitá po cestičce v parku s Tofinkou na vodítku. Malá šla měkkým, skoro kočičím krokem a neustále sledovala Honzovu pravou ruku, ve které držel piškot.

„A teď se zastav,“
Chlapeček se postavil před fenku a zase jí zamával rukou před nosem. Tofi chvíli stála, ale když se nic dalšího nedělo, plácla sebou do písku a dělala „mrtvou“. Tenhle cvik doma Honzíka vždycky pobavil, ale nebyla jsem si jistá, jestli to bude tak zábavné připadat i rozhodčímu. Honza se zamračil a fenka vyskočila na všechny čtyři. Oklepala si písek z kožichu a zoufale pozorovala piškot, který by doma za takový výkon měla dávno v tlamičce.

Už třetí den jsme chodili místo na procházky a nákupy cvičit „výstavu“ a bavilo nás to pořád míň a míň. Naše jindy tak učenlivá Tofínka se chovala jako naprostý hlupáček. Vůbec nepochopila, co po ní chceme. Dokud šla, bylo všechno v pořádku, ale výstavní postoj, kdy má pes stát jako socha, prostě nechápala. Sedala si, lehala, podávala pac, panáčkovala, štěkala; dělala všechno, co jsme jí kdy naučili a teď předvedla i tu mrtvolku. To bude zase ostuda…

„Ukaž, dej mi jí,“ vzala jsem synovi z ruky konec vodítka a rozeběhla se po cestičce. Tam, zpátky, znovu tam… Fena šla naprosto dokonale, ale jen jsem se zastavila, už seděla na zadečku. No to snad není ani možné. Jdeme domů, tohle nemá cenu.

Vraceli jsme se se zklamanou Tofčou přes velkou křižovatku. U přechodu si mi automaticky sedla k noze, jak jsme jí to od malička učili a mně konečně „dopadl pětník“. Vždyť jsem to já, ten hlupák! Rok jí něco učíme a teď, za tři dny, bych chtěla, aby dělala úplný opak. Sehnula jsem se k smutné fence a podrbala jí za ušima.

„Jsi naše chytrá holka, jen musím přijít na to, jak ti vysvětlit tu změnu.“

Doma jsem se opět posadila k počítači. Už jsem jak ta Lucina, bez compu ani ránu, ale žádné moudro jsem z návodu na přípravu psa na výstavu nevyčetla.

Při večeři jsem do sebe soukala špagety se sýrem a asi jsem se tvářila dost nepřítomně, protože se mi Lucka zeptala, na co myslím. Vysvětlila jsem jí náš problém a dcera jen vrtěla hlavou. Prý je to divné, protože při tancování si Tofínka nesedá.

Martin si přidal salát a pravil, že za to může vodítko. Když je fenka na lajně, chová se tak, jak jsme si přáli; tedy poslušně. No jo, ale na výstavě je vodítko povinné, tedy vlastně ne normální prodlužovačka, ale to výstavní vodítko nebo jak tomu Radek říkal – předváděčka.

Vyskočila jsem od stolu, vytáhla z košíčku na šití šňůru k zácloně a udělala na ní smyčku. Tu jsem navlékla feně na krk, trochu jsem za ní cukla a zavelela: “Postoj, Tofi, výstava!“

Překvapená Tofínka stála jako vyřezaná ze dřeva a já jí chválila a cpala do ní piškoty. Pak si to ještě zkusil Honzík a také Lucka, jen Martin vrtěl hlavou a řekl, že jsme cvoci. Takový poprask kvůli jedné výstavě. Stejně nás tam kde kdo převálcuje, pravil a jal se studovat televizní program.

No, asi má pravdu, ale já mám radost, že jsem na to přišla, i kdyby to mělo být jen na tu jednu výstavu. Už totiž vím, jak funguje ten podmíněný reflex.