Výstava

Kapitola 18

Výstava

Ch18„A pak jim všichni tleskali,“ dořekla jsem a zálibně jsem pohlédla na zlatý pohár, plechovou skleničku, jak říkal Honzík, který jsme měli vystavený na poličce v obýváku. Lucka už před chvílí přestala hladit Tofínku a Martin dokonce odložil noviny, jak je moje vyprávění zaujalo; jen Honza, čelo nakrčené soustředěním, přidával do kolejek novou výhybku a nějaké líčení výstavy ho vůbec nezajímalo. Taky proč, to už přece bylo včera, ale krabici nových kolejí dostal za ten veliký úspěch dnes odpoledne, když mu ta “plechová sklenička“ byla málo.

Celá výstava byla pro mně tak trochu neskutečná. Jela jsem na ní s chřipkou jak trám a inteligentně jsem si vzala asi šest Aspirinů po dvou hodinách… já, pro kterou je i Paralen moc… Tak se stalo, že jsem si celý den „plavala“ jako v mlze a bylo mi to všechno jedno.

Vím, že jsem si povídala s panem Králem, který sice žádného pejska nevystavoval, ale přišel se podívat, jak to Tofče bude slušet, a také s Radkem Šmejkalem, který tam měl nádherného, ale opravdu skvělého černo-zlatého šampióna, jenž vyhrál celou výstavu a pak tam bylo hodně lidí, kteří na mě mluvili, smáli se a hladili Tofinku. Ta z toho byla na vrcholu blaha, s každým se kamarádila a hlavně z chlapů byla na višni.

Pak jsme nastoupily do kruhu a s námi ještě dalších pět zrzavých holek. Pamatuji se, že jsem z toho byla celá špatná, protože všechny ty krásné feny mi připadaly starší a hlavně krásnější než naše malá. Postavila jsem se na své místo do řady a viděla, jak za kruhem stojí pan Král a přimhouřenýma očima hodnotí celou skupinu; a vedle něj poskakuje Honzík a „drží palečky“ tak vehementně, až mu bělají ruce.

Pak řekla paní rozhodčí – van ring plís – a my běželi s pejsky kolem ní. Následovala prohlídka na stole, při které se Tofínka snažila olíznout miss Margaret Roney nos a ona se smála a říkala – bjutyfl majden . Také při diktování posudku nešetřila chválou, bylo to samé – lavly a ekcelent. Dostaly jsme modrou mašličku, jako že jsme výborné a šly zase na konec řady. Tofi Fee stála moc hezky, vrtěla ocáskem a zvědavě se rozhlížela okolo. Jen jednou se snažila běžet k Honzíkovi, ale nabídla jsem jí piškot a tak zůstala se mnou.

Pak už jsme v kruhu zbyli jen čtyři s modrými stužkami; dvě fenky z naší třídy dostaly červenou a zelenou mašli a to, jak jsem věděla znamenalo, že nejsou výborné, ale velmi dobré a dobré a tak se nemohou ucházet o konečné pořadí. Vedoucí kruhu postavila doprostřed modrého koberce stojánky s čísly od jedničky do čtyřky a teď to teprve začalo gradovat. Znovu a znovu jsme se rozbíhali, dopředu a zase zpátky, na čtyřce a trojce už stály dvě feny, ale Tofča, která šlapala jak švýcarské hodinky, byla stále ve hře.

Po dlouhém rozhodování, kdy už se ze mě pot jen lil (a nebylo to jen tím pohybem, ale hlavně spolykanými Aspiriny), jsme skončily na druhém místě. Prý je Tofi ještě „litl bejby“, ale má správně našlápnuto a za půl roku z ní prý bude skvělá fena; říkala Roney a ještě si jí znovu šla pohladit. Navzájem jsme si s majiteli druhých fenek potřásli pravicemi a já se vymotala z kruhu a padla na židli.

Byla jsem úplně hotová z toho výstavního adrenalinu, který zase nebyl až tak nepříjemný. Co, nepříjemný! Posledních pět minut, kdy jsme běhali o pořadí, jsem si to vysloveně užívala jako při seskoku padákem, což byl sport mého mládí.

Pan Král se spokojeně šklebil a říkal, že jsme předčily jeho očekávání, protože za námi skončily dvě opravdu pěkné feny a ta, co byla na prvním místě je sice vyspělejší než Tofínka, ale rozhodně není o nic krásnější. A  Radek Šmejkal mi blahopřál k umístění a ptal se, jestli zase někam naší malou přihlásím, že by mě přišel naučit ještě nějaké „fígle“. A i ostatní známí pana Krále nám přišli popřát k pěknému umístění, protože věděli, že jsme na výstavě poprvé a podle nich bylo druhé místo v takové konkurenci opravdu úspěch. Plula jsem si na růžovém Aspirinovém obláčku a netušila, že mě to nejlepší teprve čeká.