Honzík a Tofi Fee

Kapitola 19

Honzík a Tofi Fee

Ch19Soutěží Dítě a pes byl zahájeno finále. Tedy napřed jsme se dívali na tanec se psem, ale protože jsem v Praze viděla ty nejlepší z nejlepších, nějak zvlášť mě tohle představení nezaujalo. Pejsek příliš soustředěný nebyl, každou chvíli utekl za kruh a ta slečna, co s ním tančila, se po koberci motala úplně mimo rytmus rokenrolu, který si k vystoupení zvolila. Tak jsem toho využila a napsala Martinovi a Lucce textovku, jak pěkně jsme dopadli.

Honzík se v té době pod dohledem pana Šmejkala připravoval na soutěž. Bylo mi vysvětleno, že bych tu „perspektivní“ dvojici leda tak znervózňovala, ať si pěkně zůstanu sedět za kruhem, že oni už to zvládnou sami.

Hlavní rozhodčí celého výstavního dne byl pan Bukovský, kterého jsme poznali na svodu dorostu; a ten také posuzoval všechny doprovodné soutěže, tedy i tu „naší“.

Za zvuků fanfáry nastoupily děti se svými pejsky do kruhu a jako poslední tam vběhl Honzík s Tofinkou. Moc jim to slušelo. Chlapeček měl tmavé kalhoty a zelenou košili a fenka stejně zelené předváděcí vodítko, které jim asi půjčil Radek, protože to naše, na kterém si vyběhala druhé místo a „res. CAC“, bylo hnědé.

Děti v podstatě opakovaly to, co jsme dělali s pejsky při posuzování. Běhaly v kruhu, vodily pejsky u pravé nebo levé nohy, to podle toho, kam se pan posuzovatel postavil, protože vždy musel být z jeho pohledu vidět pes, nikoliv nohy předvádějícího.

Pak také dělaly „figury“. Chodily do trojúhelníku a písmene „L“, to aby rozhodčí viděl předváděného pejska zezadu, z boku a ze předu. Probíhala i kontrola zubů na stole, prostě všechno jako na opravdové výstavě.

A pak se začal pan Bukovský dětí ptát – jaká rasa je jejich pes, v jakých barvách se vyskytuje, jaká je země jeho původu a kolik drápů má jejich pejsek na všech nohou dohromady. Otázky i odpovědi byly přes mikrofon a tak jsme měli všichni informace z první ruky. Přiznávám, že jsem si musela ty drápky v hlavě napřed spočítat, než mě napadla správná odpověď, ale holčička, která tuhle otázku dostala, řekla že – osmnáct – úplně bez přemýšlení.

Vůbec jsem panu posuzovateli tuhle soutěž nezáviděla. Děti byly šikovné, pejskové jim pěkně běhali, ony všechno věděly a rozhodnout, které z nich je nejlepší bylo těžké. Už to vypadalo na nerozhodný výsledek, když rozhodčí řekl, že teď musí každé dítě s pejskem ukázat nějaký cvik, prostě něco, co pejska naučily.

Hned první holčička bezradně stála a vrtěla hlavou, na tohle tedy opravdu připravená nebyla, ale on na to nebyl připravený nikdo, mínil pan Král, který si přišel stoupnout za mojí židli, Bukovský prostě nikdy nezklame, je to prý šoumen.

Další chlapeček ukázal –sedni, lehni, vstaň – a postoupil do užšího výběru a třetí předvedl s pejskem – zaštěkej – čímž vzbudil a rozštěkal všechny psy v sále. A když konečně přišla řada na našeho Honzu, byla jsem napětím celá ztuhlá, protože jsem vůbec nevěděla, co si vymyslel. Stál jako poslední a všechno, co naše malá uměla, už někdo před ním ukázal. Už zase se o mně pokoušely mrákoty, tak jsem se držela židle a opakovala si – o nic nejde, je to jen taková hra – ale stejně jsem měla dlaně tak zaťaté, že se mi nehty zarývaly do dřeva. Pan Král se mi pak přiznal, že na tom byl stejně.

Honzík se nadechl, pustil vodítko a udělal pár kroků stranou a pak se otočil a zaječel – seš mrtvá, Tofi! – diváci se lekli, Tofínka padla na bok jak podťatá a pan Bukovský se rozesmál. Poplácal Honzu po rameni a začal důrazně tleskat. Ve vteřině se přidali i diváci a můj chlapeček se zrzkou obsadili 1.míso. Dostali pohár a tašku plnou dobrot, každý si je fotil a jedna paní chtěla udělat znovu „mrtvolku“, aby si mohla fenku vyfotografovat, prý do časopisu Pes, přítel člověka.

To byl tedy pocit… Myslím, že nás dva s Honzíkem budou ty výstavy přece jen bavit.