Vybíráme štěňátko

Kapitola 2

Vybíráme štěňátko

Ch2„Proč mě tu nikdo neposlouchá? Slyšíte? Přestaňte se hádat, ale hned!“

Lucka naposledy blýskla očima a Martin vrazil zaťaté pěsti do kapes. Do jejich zuřivé debaty jsem vstoupila právě včas; manžel už měl na krku naběhlé žíly dcera rudé fleky. Mají vzácně stejnou povahu a když na sebe narazí, duní to celým bytem. Důvodem dnešního sporu byl, jak také jinak, zase pes.

Když jsme minulý měsíc vrátili Věrce našeho „psa na zkoušku“, všichni jsme se dohodli, že si na jaře opatříme štěňátko. Těch pár měsíců, které do termínu zbývaly, jsem chtěla využít k výběru pejska a hlavně přípravě na jeho příchod.

Martin se mi vyškleboval, jestli náhodou nebudeme malovat, jako když jsem byla těhotná s Luckou a pak s Honzíkem, ale já trvala na tom, že se byt musí pro psisko řádně připravit, protože občas tu bude štěně samotné a tak je třeba odstranit z jeho dosahu všechno, co by mohlo zničit nebo co by zničilo jeho. Konečně se něco udělá s tou spoustou kabelů od počítače, malý si už předem začne uklízet hračky z podlahy, Lucka nebude nechávat oblečení přes židle a já vymyslím místo, kam odstavíme dvě veliké pokojové kytky.

Snadno jsme se dohodli na tom, že pro začátek bude pesanovi stačit pár starých osušek, pelech z kartónové krabice, dvě plastové misky a kartáč s hřebenem. Horší už to bylo s výběrem plemene.

Martin prosazoval něco sportovně založeného, jako je třeba bígl nebo Jack Russell teriér (jako by zrovna on, který jede autem i do drogerie na konci ulice, potřeboval parťáka pro jogging) a dcera zase apelovala na naše sociální cítění a chtěla si pejska vybrat z útulku. To jsme jí s mužem rychle rozmluvili. Pejsek s námi bude bydlet v bytě a u takového staršího psiska s nejasnou minulostí bychom se mohli dočkat všelijakého překvapení. Opravdu bude nejlepší, když si vychováme pejska od štěňátka.

„Nic těžšího než 15 kilo, nic většího než 40 cenťáků na výšku, nic loveckého a něco, co nepelichá,“ zadala jsem dceři své požadavky. Podívala se na mně soucitným pohledem, který nesnáším, protože je v něm obsaženo všechno, co si patnáctiletá dcera myslí o své matce, a jedním ťuknutím rozklikla připravenou stránku. Zná mě, a tak přesně věděla, jaké bude moje přání. Naklonila jsem se nad počítač – pudli v několika barevných varietách (utrousila, že pudl byl původně taky lovecký) a naháči – mexický, peruánský a čínský chocholatý pes.

V ten okamžik se ozval zoufalý pláč. Honza si roztíral slzičky po kulatých tvářích a naříkal, že on nechce klokánka, ale pejska. Podívala jsem se znovu na obrázek a opravdu, sedící naháč vypadal tak trochu jako klokan.

Proti pudlům měl zase výhrady Martin. Připadali mu příliš načinčaní… No, nakonec má pravdu. Já chodím ke kadeřnici jednou za půl roku, ale psisko, aby trochu vypadalo, by muselo do salónu určitě častěji.

„Dobrá, tak tedy může trochu línat,“ vybrala jsem to menší zlo. Stejně luxuju a vytírám každý den, tak holt zvládnu i nějaký ten chlup a při hlídání Hafa jsme si ověřili, že nikdo z nás alergii na psí srst nemá.

Z obrazovky se na mě valila neuvěřitelná plemena. Maltézák, bišonek, boloňák a pekiňák s nožkami schovanými v záplavě srsti …

„Lucino, řekla jsem TROCHU línat!“

Čivava, jorkšírák, krysařík …snad přece jen něco většího, ne?

Šeltie, knírač, šiba inu… Proboha, proč je těch plemen tolik?

„Počkej, vrať to,“ naklonila jsem se blíž k počítači, „ještě o kousek… co je tohle?“

Ano, tenhle se mi zdá dobrý; je akorát - ani velký, ani malý, ani chlupatý, ani holý – jako v té pohádce o princezně Koloběžce.

„Tak rodino, já mám vybráno,“ otočila jsem se na Honzu, který přestal plakat a nadšeně kýval střapatou hlavičkou. I jemu se můj favorit líbil.