To je blecha psí, ta na člověka nejde

Kapitola 20

To je blecha psí, ta na člověka nejde

Ch20„Co to děláš, Tofi, fuj je to,“ naše sladká zrzka se neochotně zvedla z nějakého hnusu, který našla v trávě. To je teď její oblíbená kratochvíle, vymetat kožichem smrduté ohavnosti. Čím je to rozteklejší, tím je to lepší. Leklé ryby na břehu rybníka pro ní mají přímo magickou přitažlivost, zaječí bobky nebo přejeté myšky, v nouzi i utopené žížaly – všechno se hodí k překrytí jejího přirozeného pachu, pachu predátora, jak mi vysvětlila Máša Vaňková.

Já jí chápu, také stěží odolám Chanelu č.5 (zvlášť když je občas v naší drogérce testr zdarma), ale to si pak bude muset, děvče zlaté, najít rodinu s vrozenou vadou čichu. My jsme všichni, bohužel, po této stránce normální.

Pátrám v trávníku po zdroji toho nadšení. Brr, hned u kraje chodníku je rozjetý ježek. No, půjde pod šampón, lovka, to bude zase šklebení a vzdychání. Dost mně mate, že zatím co v lese vymete každou louži a do rybníku se vrhá po hlavě, vana se sprchou jí pokaždé přivodí žaludeční neurózu.

Vleču nasupenou fenku na vodítku a tiše jí domlouvám. Taková hezká „pejska“ se přece neválí ve fujtajblech, jak by to vypadalo, kdyby si každý z nás přinesl na zádech nějaké to „maskování“? Ať si laskavě uvědomí, že jsme kvůli ní přestali doma používat silné parfémy a deodoranty a Martin dokonce změnil značku vody po holení, protože z té původní, co používal, měla Tofča záchvaty frkání a kýchání. Jsme ohleduplní, tak ať se i ona chová vstřícně.

Doma jsem uvázala vodítko na kliku, aby jí nenapadlo jít se podělit o tu krásu s manželem, který spal v pokoji po noční směně. To by bylo probuzení! Svlékla jsem si kabát, šoupla fenku do vany a jala se hledat její šampón s Tee-Tree olejem proti parazitům. Tofča netrpělivě přešlapovala a trénovala mojí trpělivost pokusy o únik z vany. Šampón jako by se do zemně propadl, že bych ho zapomněla na chalupě? Propláchla jsem jí srst proudem vody a zauvažovala nad Honzíkovým bublifukem, přípravkem na nádobí a Lucčiným Panthene Pro-V. Ani jedno mi nepřišlo právě vhodné a tak jsem zmáchanou Tofinku jen vytřela ručníkem a přejela fénem, však ono se pro jednou nic nestane.

Jenže se stalo. Fena se druhý den začala drbat. Napřed jen za uchem, pak na břiše a nakonec si předními zuby usilovně kousala kořen ocasu. Protože jsem kačka hloupá, vůbec mi nedošlo, jaká pohroma nás postihla, a když mě to „sepnulo“, už bylo pozdě. Po blechách jsme se doma mohli klouzat.

Vždycky jsem byla pyšná na náš byt. Není sice nijak velký, ale je dobře řešený, velmi hezky zařízený a hlavně čistý, uklizený… a teď zablešený. Pravda, kromě Martina, který má „sladkou krev“, takže se na něj v létě slétají komáři z celého sídliště, jsme poštípaní nebyli, ale nezvané návštěvnice jsem nacházela na Tofínce pokaždé, když jsem jí hřebenem všiváčkem projela kožich.

Vykoupala jsem fenu v Orthosanu, vyklepala všechny koberečky a vyšampónovala je Tepem; přehozy, závěsy, povlečení, deky, polštáře a prádlo skončily v pračce, kde se mlely alespoň dvě hodiny a naše oblečení jsem odnesla do čistírny. Po dvou dnech usilovného čištění, vyklepávání a praní jsem konečně měla pocit, že jsme bez blech. Po týdnu se Tofča zase začala drbat a když jsem jí rozhrnula srst nad ocasem, uviděla jsem povědomé hemžení a snahu těch rezatých potvor zmizet ze zad někde na psím břiše.

A celá anabáze se opakovala jen s tím rozdílem, že Martin a děti vrčeli, že to u nás smrdí Savem jak v šatnách plaveckého stadionu a Tofča přede mnou prchala jako před černým morem; jak by také ne, když jsem jí místo mazlení a drbání neustále projížděla srst hřebenem a lovila jí po těle blechy.

Zašla jsem na radu k našemu veterináři a ten mi vysvětlil, že všechno mé snažení je k ničemu, protože vajíčka a larvičky blech je těžké úplně zlikvidovat a tak se po čase zase objeví dospělí jedinci. A tak to pokračuje nejméně ve třech vlnách.

Koupila jsem tedy Tofínce antiparazitální obojek a šla domů čekat na další bleší invazi.

Že jsem se raději nedržela těch strašilek…