Příroda je mocná

Kapitola 21

Příroda je mocná

Ch21První hárání, tedy dobu asi pěti dnů, kdy by mohla Tofinka zabřeznout, jsme zažili na chalupě. Fenka byla ještě maličká a bylo to začátkem listopadu, kdy byla vesnice jak po vymření. Nikde nikdo, případní ženiši spali doma nebo v boudě a já si pomyslela, že všichni, kteří mě před koupí fenky varovali, notně přeháněli. Nic se nedělo. Nebýt těch pár kapek krve na dlaždičkách v kuchyni, tak jsem si snad ani nevšimla, že naše malá začala barvit.

Asi po sedmi měsících, opět na chajdaloupce, začala Tofča zase hárat. Tentokrát to ovšem byla jiná káva. Červen byl jak vymalovaný, všude plno lidí a samozřejmě i volně pobíhajících psů, kteří projevovali svůj první zájem očicháváním a očůráváním branky.

Martin z toho byl zralý pro koronárku. Ošplíchával vrátka a méně hbité pesany kbelíky vody a když měl dojem, že se nikdo nedívá, cenil na ně zuby a temně vrčel. Vida, jak pečlivě poslouchal moje znalosti o chování vlků, které jsem načerpala u paní Vaňkové… Psi nevěřícně zírali a já se u okna kuchyně mlátila smíchy.

Humor mě ovšem přešel, když se po třech dnech jeden vychrtlý nápadník přesápal přes branku a jal se s Tofínkou hopkat po zahradě. Manžel psa vyprovodil za vrátka a já fenku zavřela na verandě, odkud utekla hned, jak Honzík otevřel dveře. A natěšený vořech se už zase kymácel na horní hraně vrátek. Tohle se opakovalo s únavnou pravidelností celé nedělní dopoledne a já se poprvé v životě těšila z chlupy domů. Přemluvila jsem rodinu, abychom tentokrát odjeli hodně brzy a musela jsem se moc přemáhat, abych na zklamané nápadníky nevyplázla z rozjíždějícího se auta jazyk.

Fenka seděla na ručníku mezi dětmi na zadním sedadle, nezvykle tichá a klidná. Jindy každé nastartování auta komentovala nadšenými výkřiky, protože se vozí náruživě ráda a každou cestu považuje za začátek nového dobrodružství, ale dnes ani nemukla, jen se zamyšleně dívala na hubeného vořecha, který běžel snad tři sta metrů vedle auta a hlasitě kvílel. Měl vzhled, barvu a výdrž staré hyeny, to by tedy byla štěňátka jak malovaná…

Než jsme doma vynosili věci z auta, pokusila se milá Tofi Fee zdrhnout za sousedovic jezevčíkem. Lucka jí udělala kázání ve smyslu – čistokrevná, výstavně úspěšná fena se nespustí s prvním podvraťákem, na kterého narazí a protože mluvila dost nahlas, soused jí zaslechl a okamžitě se urazil. Doporučil nám, abychom se i s tou naší nádherou dali vycpat, což bylo zase moc na Martina, který byl ještě napružený z toho, že jsme kvůli Hyeňákovi jeli domů v největším vedru. Dalo mi poměrně dost práce nacpat vzpouzejícího se manžela a roztouženou fenku za dveře.

Po večeři, když se vášně trochu zklidnily, jsem držela přednášku na téma – jak zabránit naší nymfomance v nechtěném početí. Snažila jsem se vysvětlit celé rodině, že stačí okamžik nepozornosti a neštěstí je hotové, ale patrně jsem nebyla příliš přesvědčivá, protože Tofča nám ten večer foukla hned dvakrát. Jednou se prodrala na chodbu Lucce, která šla ke kamarádce a podruhé to zkusila na Martina, když odcházel s Honzíkem do dílny. V obou případech byla lapena a potupně vrácena za dveře.

Tu noc poprvé nespala v některém ze svých pelíšků, ale seděla za dveřmi bytu a tiše kníkala. Když odcházel manžel v šest ráno do práce, na rohožce našel stařičkého kokra z přízemí a jezevčíka vzteklého souseda. Oba psi ho zdvořile pozdravili a požádali o vpuštění do našeho bytu, aby mohli uposlechnout hlas přírody. Bylo jim vysvětleno, že se svatba konat nebude a ať táhnou domů. Netáhli.

Když jsem vedla na osmou Honzíka do školky, musela jsem požádat Lucku o pomoc. Dcera měla ten den školu až od desíti a hodlala si trochu přispat, takže žádost o zkrocení dvou rozvášněných frajerů považovala za zvlášť krutou tyranii. K její chvále musím konstatovat, že se kromě šťavnatých nadávek nesnížila k nějakému vyloženě hrubému zacházení s těmi dvěma smilníky. Jezevčíka přivázala sousedovi ke klice (byl jen v trenkách dole u kontejnerů, tak se určitě brzo vracel) a kokra odvedla do přízemí, kde rozespalému mladíkovi vysvětlila, co si myslí o majitelích psa, kteří si ho nedokážou ohlídat. Teprve po chvíli se ukázalo, že kokřík sice bydlí v přízemí, ale ve vedlejším bytě. Lucina, rudá až na krku, nám zabouchla domovní dveře za patami poněkud prudčeji, než bylo nutné.

„Já si fenu nevymyslela,“ zaječela jsem do baráku a vyvlekla syna a Tofínku na chodník.

Nikdy jsem si neuvědomila, kolik lidí v našem městě venčí psy před osmou hodinou ranní a teprve dnes jsem si všimla, že většina těch hafanů jsou chlapi. A pěkně potentní… Naší fence se, bohužel, líbili úplně všichni. Ještě že jsem jí mohla vzít ve školce do chodby před šatničkou, jinak nevím, jak by to dopadlo. Zpátky jsem letěla domů jak k ohni, ani jsem to nevzala přes park. Fenka za mnou neochotně poklusávala a každou chvíli přisedla a stvořila „zvací“ loužičku, aby měli ženiši ulehčené stopování.

A za dveřmi se na ní pro změnu zase sápal jezevčík…

Večer jsem opět svolala rodinnou radu a nahlásila jim svoje rozhodnutí. Necháme Tofínku vykastrovat, protože tohle nemůžeme dvakrát ročně bez úhony přežít. S nějakými námitkami jsem sice počítala, ale takovou vlnu odporu jsem rozhodně nečekala.

Ztloustne, zleniví, bude mít srst jak angorák… padal jeden argument za druhým, ale já neoblomně trvala na svém až do okamžiku, kdy se Martin nechal slyšet – kdo že to oznámí panu Královi. On tedy rozhodně ne.

Tak na tohle jsem se musela vyspat.