Máme doma chovnou fenu

Kapitola 22

Máme doma chovnou fenu

Ch22„A tak si myslíme, že by bylo nejlepším řešením nechat Tofi Fee vykastrovat,“ dokončila jsem dlouhý monolog, který jsem si pro pana Krále pečlivě připravila. Nebylo to snadné, věděla jsem, že bude zklamaný, ale to, co se odehrávalo minulý týden prostě už nechci znovu zažít.

Tofča se chovala jako posedlá, venku se nastavovala každému psu, který se prometl okolo a když jsem s ní šla na dvorek, vystrkovala zadek i na tlustého kocoura, co se vyvaloval na zídce protějšího domu. Těch pět dní bylo opravdu náročných. Vůbec si nedovedu představit, jak bych to zvládla, kdyby neměla Lucka praxi v květinářství, kde si dohodla odpolední směny a tak ráno lítala s Tofínkou po sídlišti po deváté, kdy byly ulice lidu i „psu“ prázdné, Martin se zase ujal půlnočního venčení a já jsem si to užívala v poledne.

Z telefonu se ozýval hluboký hlas pana Krále, který se mi snažil vysvětlit zákonitosti psí ovulace nebo jak tomu říkal, ale já jsem nechtěla poslouchat moudré rady, chtěla jsem mít život bez nerváků a bez hárání.

Příčina mého telefonátu se mi rozvalovala na klíně a packou se mi snažila utrhnout z krku zlatý řetízek s přívěskem po babičce. Tmavé oči jí blýskaly čertovinou, měkkou tlamičku měla pootevřenou a celým tělem dávala najevo radost z toho, že je se mnou.

Ano, je mi jasné, že kastrace je nevratná, že Tofča nikdy nebude mít štěňata, že se povahově i exteriérově změní, tedy žádný tanec se psem nebo výstavy… Vzpomněla jsem si na ten opojný pocit, když si Honzík odnášel z kruhu pohár, obrovského plyšového psa a tašku dárků za prvenství v soutěži Dítě a pes a na rozzářené oči Lucky, když se dozvěděla, že vyhrála v tanci se psem cenu diváků… opravdu chci tohle všechno smazat, abych měla dvakrát do roka klid? Mé skálopevné rozhodnutí dostávalo povážlivé trhliny.

Tofínka mi seskočila s klínu a vylezla si na okenní parapet. Na ulici se dělo asi něco zajímavého, protože soustředěně zírala na chodník a maličko vrtěla ocasem. Byla nádherná. Zrzavá srst jí na hřbetě svítila jako měď a elegantní oblouk krku a široký hrudník jí dodávaly na vzhledu erbovního tvora.

Ano chápu že je škoda, aby tak hezká fenka neměla štěňata… ano, Black Husar of Springfield by byl jako plemeník nejlepší, jistě, rádi zajedeme k holandským hranicím na krytí… Ježíši, co to plácám?

Nejraději bych mobil i chovatele hodila z okna. Proklínám všechny kynology a Krále ze všech nejvíc, protože mi nenápadně vmezeřil do hlavy svojí představu o pokračování chovné linie naší malé.

Pozdě, na druhé straně už je ticho; ten chlap se nejspíš spokojeně usmívá a popíjí svůj patnáctý šálek kávy, zatím co já tu sedím jako bulík a je mi do pláče. Jak jen rodině vysvětlím, že místo za roh na veterinu pojedeme na krytí na konec Evropy? Martin si bude rozhodně myslet, že jsem se zbláznila a Lucina se bude smát jako blázen. No to jsem tomu dala!

Fenka přestala monitorovat ulici. Seskočila z okna a zase se šla tulit. Velké černé oči přivírala rozkoší a studeným nosem mi razítkovala krk.

Dobře, moje malá, už jsme toho spolu zvládly hodně, tak pořešíme i ta štěňátka; jednou, abychom měly pokoj…

Tofínka se na mně podívala neproniknutelným pohledem a já měla pocit, že se mnou, jako jediná v rodině, naprosto souhlasí.