U veterináře

Kapitola 23

U veterináře

Ch23Seděla jsem s Tofčou v čekárně na veterině a už nejméně hodinu poslouchala debatu dvou paní. Jedna měla stařičkého krysaříka navlečeného do zeleného svetříku a druhá tlustého „mixíka“, něco mezi špicem a jezevčíkem se zavázanou tlapkou.

Dámy už probraly psí jídelníček (staroušek má po vnitřnostech vždycky průjem), politickou situaci v Čechách (paní od křížence se dělá špatně, jen se na naší elitu národa podívá) a svoje zdraví (obě měly „špatná kolena“) a já dumala nad tím, jak je možné, že se paničky vždycky podobají svým pejskům. Ta starší měla stejně špičatý nos a velké oči jako krysařík a paní od mixíka by, zrovna jako její pejsek, potřebovala nějaké to kilo shodit. Jestlipak jsem Tofi Fee podobná? To bych nedopadla zrovna nejhůř, je moc hezká, všichni nám to říkají, jenže já jsem přesvědčená, že její roztomilost vychází především ze šťastné a veselé povahy. Neustále vymýšlí něco, čím by nás pobavila nebo alespoň na sebe upozornila. Má nás za ty dva roky soužití ve společné domácnosti tak říkajíc – na háku – a vždycky umí překvapit.

Z ordinace vyšel mladík s černým kocourem v přepravce a silná paní se bez pozvání nacpala dovnitř. Paní Krysaříková zvedla oči ke stropu a sdělila mi, že psi jsou lepší než lidi; škoda, že neumí mluvit.

Proboha jen to ne! Kdyby Tofínka mluvila, určitě by se nikdo jiný u nás doma ke slovu nedostal. Mně osobně stačí její zcela výmluvný pohled, když jí necháváme doma samotnou.

Nebo to, jak zakousla na podzim malého králíčka. Sousedovi utekl z králíkárny a Tofča ho objevila pod plotem. Popadla ho do tlamy a přinesla mi ho jako dárek. Nikdy nezapomenu na její rozzářené oči a měkký krok úspěšného lovce. Přímo z ní vyzařovalo – koukej, taky jsem něco chytila a jdu se s tebou rozdělit.

Lucka se rozbrečela, protože jí bylo ušáka líto, já zaraženě mlčela a fenka našemu jednání nerozuměla. Přinesla přece kořist a my bychom měli být vděční a ne se tvářit rozpačitě nebo dokonce brečet. Jiskry v Tofinčiných očích tenkrát pohasly, chůze mladé lvice se změnila na cupitání provinilého pejska a já bych se raději neviděla. Vůbec se mi nechtělo fenku kárat, protože ona pro nás úspěšně lovila a my se, místo nadšení z jejího umění, chovali divně.

Králíčka jsme nakonec zahrabali pod keř (tomu Tofča rozuměla, schovávali jsme si potravu na horší časy), sousedovi jsem dala láhev malinovice od tety ze Slovenska a Martina jsem dokopala k tomu, aby konečně udělal na chalupě důkladnější plot.

Tlustá paní se objevila mezi dveřmi. V náručí držela pejska s čistým obvazem na přední tlapce. Na řadě byl osvetříkovaný krysařík a pak půjdeme my.

Tofínce nic nescházelo, tedy alespoň jsem o tom byla přesvědčená, jen jsem chtěla, aby mi to veterinář potvrdil, tedy že je v pořádku, když jsem slíbila panu Královi ta štěňátka. To bude zase akce, že jsem se nechala tak zvrtačit a kývla mu na toho německého šampióna… Až se to dozví Martin, jakou dálku pojedeme za ženichem, tak se mnou nebude mluvit nejmíň dva týdny. Možná, že bych měla Krále přesvědčit, aby pro nás vybral nějakého pejska z Čech nebo Moravy, třeba ten nádherný black and tan od Šmejkalů, co vyhrál klubovou výstavu… Budu to muset ještě všechno důkladně zvážit.

„Nashledanou a ať je pejsek zdravý,“ vyprovodila jsem z čekárny paní Krysaříkovou. Z ordinace už na mně mávala asistentka a od stolu se usmíval „náš“ pan doktor. Ani se nepodíval do počítače a hned se ptal, jestli Tofča zase něco zblajzla. I když sem nechodíme často, vlastně kromě očkování a toho průšvihu s čokoládou a blechami nikdy, přece si nás pamatuje a to je mi na něm sympatické.

Pozorně vyslechl mé přání, postavil si fenku na stůl a když se důkladně přivítali (doktor nechal si olíznout ucho a podat tlapku) pečlivě jí prohlédl. Změřil jí teplotu, poslechl srdce, posvítil jí do očí a prohmatal kolena. V našich záznamech zkontroloval preventivní očkování a odčervení a řekl, že podle jeho názoru je fena v pořádku. Dá nám atest na poslechové vyšetření srdce a na zdravé kolenní čéšky, ale ještě by doporučoval nechat odborníkem prohlédnout její oči. Prý nějakou kamerou… A kam že to pojedeme na krytí? Až tak daleko, no, on by napoprvé volil plemeníka někde blíž, přece jen není nikde psáno, že se to povede.

Milý, zlatý pane doktore, mluvíte mi z duše!!! A hned to zavolám panu chovateli Královi.