Baba Bledá

Kapitola 24

Baba Bledá

Když jsem sdělila manželovi tu radostnou novinu, tedy že nepojedeme za ženichem naší fenky osm set kilometrů, ale jen do Kralup, nezdál se být až tak nadšen. Jestli jsem si to prý dobře rozmyslela, to s tím krytím; zvládneme to? Porod, odchov štěňat a jejich umístění do dobrých rodin… On sám by se do toho nepouštěl, ale když myslím, tak tedy pojedeme.

A hned mě také ujistil, že za tím psím borcem (čímž myslel Black Husara of Springfield) by k holandským hranicím nikdy nejel. Není blázen, aby se hnal za psem přes půl Evropy, protože stejně nikdo, tudíž ani pan Král neví, jak to dopadne. Ono by prý bylo náramně jednoduché, kdyby stačilo dát na sebe dva krásné psy, to by byl svět plný šampionů. A nějaké genetické předpoklady? Pche, příroda si stejně jede po svém.

Ch24Mlčela jsem jak s teplou buchtou, servírovala Martinovi jeho oblíbená jídla a tiše doufala, že to nakonec celé nezatrhne. On je to skvělý chlap, ale když jednou řekne –ne – tak přes to nejede vlak. Ani jsem se mu nakonec nepochlubila se skoro dvouhodinovým rozhovorem s chovatelem naší Tofči.

Po návštěvě u veterináře jsem panu Královi zavolala a rozhodným hlasem mu sdělila, že jestli máme fenku nakrýt, musí pro ní vybrat pejska někde u nás nebo maximálně na Slovensku; tam bychom mohli spojit svatební cestu s návštěvou příbuzných, ale že se rozhodně nepojedeme vdávat do nějaké Tramtárie.

„Manžel by nás tam ani neodvezl,“ schovávala jsem se zbaběle za Martina.

Pan Král se mi sice snažil vysvětlit, že Husar je pro naší malou ten jediný a nejlepší, protože mají nějakého úžasného společného předka ve třetí a čtvrté generaci, ale já se zasekla a uminutě stála na svém – do Holandska nejedeme. Co třeba ten fešák od pana Šmejkala? Je to krásný pes (a hlavně bydlí ani ne osmdesát kilometrů od nás), ten by se nehodil?

Z telefonu se ozval hlasitý povzdech a suché sdělení, že Radkův Dauphin Darion je Tofinčin polobratr, tedy jako její případný partner naprosto nevhodný. Ale když jinak nedám ještě by přicházel v úvahu pejsek, kterého má paní Bledá. Sice už ho dlouho nikde na výstavě neviděl, ale jeho rodokmen je skvělý a na Tofi-Fee by také šel.

Nadšeně jsem souhlasila, ale po pravdě - odkývala bych i starého čerta, tedy pokud by bydlel někde blízko.Sice mě trochu překvapilo, že majitelka Bonaparta požaduje za krytí eura a předem, ale když jsem si spočítala cestovní náklady a stejný poplatek za „Černého Rejtara“, přišlo mi to výhodné. Pak už jsme jen počkali na ten správný den, kdy nám jezevčík a kokřík od sousedů zase spali na rohožce, a vyrazili na námluvy.

Otevřít nám přišla tělnatá dáma sice ve středních letech, zato oblečená za šestnáctku. Mně přehlédla jako krajinu, ale k Martinovi se přivinula překypujícím poprsím a zaševelila hrdelním hlasem, jak je ráda, že ho poznává. Po natěšené Tofínce se ani neohlédla a vlekla mého manžela kamsi do hlubin páchnoucího bytu. A že to tedy byla síla! Takovou hromadu špíny jsem snad ještě nikde neviděla, ale nakonec, co je mi po tom, uklízet jsem sem rozhodně nepřijela. Opatrně jsem usedla na usmolenou pohovku a s uspokojením zaznamenala, že vnady paní chovatelky nechaly Martina naprosto chladným.

Chtěl vidět psa, jeho průkaz původu a především zdravotní vyšetření. Oči a patelly stačí staršího data, kontrolu srdce by uvítal z letošního roku, pravil a sebral Tofínku z mastné podlahy do náruče. Madam zbrunátněla a jala se prohledávat zásuvky. Papíry manželovi skoro hodila na hlavu a odešla pro psa.

Vrátila se s něčím, co vypadalo jako špinavý, nemocný tchoř se zlomeným ocasem. Než jsem se stačila nadechnout, prohlásil Martin, že Bonaparte není plemeník podle jeho představ. Je zjevně z formy a jeho zdravotní osvědčení považuje za podvrh. Vysvětlil paní Bledé, že dokumenty, které mu dala, nejsou od klubem doporučených veterinářů a že razítka z dětské tiskárničky ho opravdu nepřesvědčila.

V minutě jsme byli za dveřmi a já dala na chodníku svému mužovi velkou pusu. Je prostě skvělý…