Jsme březí

Kapitola 26

Jsme březí

Tofi-Fee se vlekla dvorečkem a hledala vhodné místo na loužičku. Byly čtyři hodiny ráno, já jsem se ve dveřích choulila do kabátu navlečeného přes pyžamo a proklínala tu chvíli, kdy jsem souhlasila, že budeme mít doma psa. Tedy vlastně psa bych mít mohla, ale fenu mi rodina vnutila… no tak tedy ne tak úplně, Tofča je báječná holka, ale to krytí jsme si měli odpustit; jenomže když už je to taková kráska, a to říkají nejen pejskaři z naší čtvrti, ale i odborníci, bylo by asi škoda, nemít štěňátka. Jednou, víckrát to totiž rozhodně nezvládnu.

„Tofi, pospěš si, je mi zima,“ naše dáma si v klidu čenichá. Obrovské bříško tahá málem po zemi a čůrat s ní lítám každé tři hodiny. Pravda, někdy s ní vyběhne Martin a i Lucina se snaží, ale v noci je to většinou na mně, rodinní příslušníci mají tvrdé spaní.

Od té svatby v Děčíně uběhlo už sedm neděl. Napřed to vypadalo, že se krytí nepovedlo, protože naše Tofča byla stejná, jako dřív, ale od čtvrtého týdne se najednou změnila. Většinu času tráví spaním v některém z pelíšků, žere jako mlýn a je ještě mazlivější než dřív. Navíc se venčí nejméně osmkrát za den a třikrát v noci.

„Tak jdeme! Tofi, domů!“ vždycky měla svojí hlavu, ale poslední dva týdny je ke každému povelu naprosto hluchá. Je vidět, že si svojí roli těžce těhotné matky náležitě užívá.

Byli jsme s ní u veterináře a na snímku ze sona je prý jasně zřetelných pět štěňátek. Tedy já sice nevím kde, protože fotka je samá šmouha, ale náš pan doktor tvrdil, že je tam vidí… no, má na to školy a cvičené oko, já viděla jen šedobílou mazanici.

Také jsme řešili chovatelskou stanici. Když pan Král viděl, že se do vlastní nijak neženeme, nabídl nám tu jejich – „Z cukrárny“. Bude to písmenko V a on si přeje, abychom vymysleli stylová jména, tedy něco jako Vaflička nebo Větrníček, no kam na ty nápady chodí? Kromě Vanilky mně nic hezkého nenapadá a štěňat má být pět. Vůbec ho mám plné zuby, protože to byl on, kdo nás do toho všeho zatáhl. Mám sto chutí mu teď zavolat a zeptat se ho, jestli spí… já ne, já venčím.

„Tak kde jsi? Honem pojď, jdeme!“ Tofínka sice zvedla hlavu, ale to ještě neznamená, že poslechne. Zmizela někde za keřem pámelníku a já se dál třesu mezi dveřmi. Je to možné, že by byla v červenci taková zima?

Když přišlo u nás doma na přetřes rození štěňat, Martin se zdejchl do dílničky a Lucka mi posloužila informací, že hříbata se rodí předníma nohama napřed, jako když plavec skáče do vody, ale hned mně ujistila, že porod viděla jen jednou a to ještě ode dveří stáje. Blíž jí jejich trenér nepustil. No skvělé! To si zase užiju světa. Ale všechno tohle je nic proti tomu, jakou hrůzu mám z toho, že mimina neudáme, že pro ně nenajdeme žádné vhodné majitele. Král sice tvrdí, že to nebude žádný problém, že on sám má nejméně dva vážné zájemce, ale já se stejně třepu strachy, aby nám nezůstal celý vrh doma. Co bychom si potom počali?

Cítím, jak mi po zádech stéká ledový pot. Takhle se stresuji už tři neděle a je to čím dál tím horší. Napřed jsme měli nerváky s krytím, pak to vypadalo, že se akt nepovedl, ale teď je jasné, že štěňátka budou a já se zase bojím, jak dopadne porod, jestli bude všechno v pořádku a co pak s pěti štěňátky?

Nikdy ze mě nebude profi chovatel, to vím už docela jistě. Jsem příliš zaujatá naší fenečkou, je to člen rodiny a já se o ní strachuji stejně jako o děti nebo o Martina. Prostě neměla jsem s celým tímhle cirkusem souhlasit, to už teď vím úplně jistě.

Tofi-Fee se přiloudala s nohama ucouranýma od rosy. Je mi jí líto, protože ze štíhlého, hravého stvoření je břichatá mamina se zarudlýma očima. Jak jí rozumím! Ani moje dvojí těhotenství nebyla procházka růžovou zahradou. Při Lucce mi otékaly nohy a s Honzíkem jsem přibrala skoro dvacet kilo, takže jsem sotva lezla.

„Tak pojď, myško, půjdeme domů. Začíná svítat a za chvíli budeme vstávat,“ Tofča šlape do schodů a těžce dýchá a já mám v žaludku kámen obav, jak tohle všechno dopadne.

Za týden nás to čeká…