Jsou z nás asi chovatelé

Kapitola 28

Jsou z nás asi chovatelé

Ch28Nikdy v životě bych si nepomyslela, že se ze mě stane „paní chovatelka“. Přijde mi to jako včera, kdy jsme si odváželi malou Tofi Fee od Králů a dnes se sama skláním nad bednou s tím pištícím nadělením a zkušeně přerovnávám miminka u fenčina bříška.

Holky jsou šikovnější, tak je dávám k naběhlým zadním strukům, aby Tofča neměla problém se zatvrdlými mléčnými žlázami, a ten menší kluk je zase hrozný lenoch; pije jen ze dvou prostředních cecíků a když ho sourozenci odstrčí, nebaští. A větší chlapeček má najednou nějakou rýmu nebo co, tak žhavím telefon a konzultuji to nejprve s chovatelem a pak, na jeho doporučení, s naším veterinářem.

Všechna moje činnost se smrskla v rychlé uvaření a ještě rychlejší poklizení bytu. Ještě že jsou prázdniny a Lucka je doma. Chodí nakupovat a s Honzou do parku a já sedím u pelíšku a obdivuji miminka.

Už mají i jména a díky Martinovi pěkná. Pořád jsem mluvila o tom, jak se mi nechce dávat nejkrásnějším štěňátkům na světě jména Vaflička nebo Vlnka. Královi se to mluví – vymyslete stylová jména, aby se to hodilo k naší chovatelské stanici Z cukrárny, ale na písmeno V toho zase tolik není. Manžel dva dny poslouchal mé kvílení a pak se mně zeptal, jaká jména bych tedy miminkům dala. Jaká, jaká, no to je přeci jasné. Ten malý kluk je Mufínek a velká holka Kafíčko a té poslední, černozlaté říkám Čokoládka… Martin se usmál a řekl, že to není žádný problém. Všechna štěňata budou „vanilky“ a druhé jméno si můžu dát jaké chci.

Tvářila jsem se asi hodně nechápavě, protože vstal, donesl si papír a tužku a psal – Vanilla Mufin, Vanilla Café, Vanilla Chocolate… co prý tam mám dál? Zmrzlinka? Sušenka? Smetánek? Ice, Biscuit, Cream a máme po starostech. Šla jsem mu dát pusu, ale on se jen smál a říkal, že vymyslet jména je z celé téhle taškařice ten nejmenší problém, a zase, jako vždycky, měl pravdu.

Štěňatům ještě nebyl ani týden a už se hlásili první zájemci. Bodejť by ne, Král je vyhlášený chovatel a naše šesterčata jsou první vrh po Black Husarovi u nás, jen kdybych věděla, co je to za lidi.

Tak třeba taková paní Švarcová. Už volala třikrát, kdy se může přijít podívat a vybrat si zrzavou holku. Černou nechce, mají tmavou sedací soupravu z Holááándska a zelený plyšový koberec z Bucháááry, zrzka se k interiéééru (i hlas měla divný) bude barevně hodit. Tak to ani náhodou, milá paní, mluvíme tu o psí holčičce a ne o bytovém doplňku.

Nebo ten hrozný doktor Makal, který by chtěl super psa na výstavy; ale paninko, to musí být klasa. Zaplatím, co si řeknete a projezdím vám s ním celou Evropu.

„To víš že jo,“ myslím si, když ho zdvořile odmítám s tím, že už máme všechna štěňata zamluvená, „pak mu nevyroste zub a ty ho šoupneš do útulku, tůdle nůdle, jak by řekl náš Honzík.“

Jenže komu ty naše děti svěříme? Naštěstí se ozval Radek Šmejkal. Moc rád by si u nás zamluvil zrzavou holčičku a pro svoji příbuznou by chtěl pejska, tedy jestli mu je necháme. Prý když budou k světu, připraví je oba na výstavy a do chovu, a když to nedopadne, no pak se také svět nezboří. Teta bude pejska milovat, i kdyby měl jen tři nohy a u nich ve smečce se jedna holka navíc ani nepozná. No skvělé, tak to bychom měli, ale co uděláme s ostatními?

Nevím, co je pro mě horší, jestli pomyšlení na byt s pěti psy nebo představa, že se naše vymazlené štěňátko dostane do rukou nejaké Bledé…

Jak říkám, profík ze mě nikdy nebude.