Kam pro štěně

Kapitola 3

Kam pro štěně

Ch3Rasu bychom tedy měli; a že by to měl být raději pejsek než fenka, tak na tom jsme se shodli také – vlastní štěňátka rozhodně neplánujeme. Chceme kamaráda pro děti a společníka pro celou rodinu... (Hlavně někoho, kdo mě bude poslouchat, nebude odmlouvat a bude se se mnou mazlit.)

Dcera našla internetové stránky klubu chovatelů, protože jsme se již předem dohodli, že náš pejsek bude s průkazem původu. Tedy ne že by nám na tom až tak záleželo, ale sousedka si před rokem koupila psa „zaručeně čistokrevného“ a místo deklarované mírné rasy jí ze štěněte vyrostl půl děs půl běs neurčitého plemene. To stvoření mělo jediný životní cíl – utíkat. A také jsem doufala, že pes s papíry bude mít zdravé rodiče a bude správně odchován, neboli socializován. (Nejen moje dcera totiž brouzdá po internetových odkazech).

V inzerátech jsme našli hned několik nabídek na záznam ještě nenarozených štěňat (proboha, jak vědí, že se jim opravdu něco narodí?) a Martin, pověřený zastupováním rodiny (fakt to musím být já?) na ta čísla zavolal.

Všude k nám byli příjemní, ve dvou případech jsme dokonce dostali adresu jejich webových stránek, kde jsme se mohli podívat na maminku a tatínka „našeho“ štěňátka a tak jsem ten den usínala s pocitem, že vybrat to správné psí dítě je prostě hračka.

Zapomněla jsem ovšem při tom říct – Pane bože, já se nerouhám, já si libuji…

„Opravdu je to tady? Jsi si jistý?“

Úvozová cesta nás vedla mezi pole, široko daleko ani živáčka, jen na okraji louky stála nějaká stodola nebo co. Martin zastavil před vraty a šel se zeptat. Zpátky byl téměř okamžitě a mně bylo hned jasné, že ho něco rozhodilo. Ani se nemáme chodit dívat, řekl, když na můj vkus až příliš rychle couval zpátky na okresku. Webovky mají navoněné, samý motýlek a kytička, ale psy chovají v klecích jako divou zvěř. Hned jak budeme doma, zavolá prý ochranářům a vedení klubu, aby se na tu chovatelku podívali pěkně zblízka.

Lucina se nechala slyšet, že bychom mohli koupí zachránit alespoň jedno štěňátko, ale manžel byl neústupný. Nic takového dělat nebudeme. Jednoho pejska sice z té hrůzy vytáhneme, ale dalších dvacet jich ta baba zase namnoží. Tím, že se lidé smilují nad štěnětem, jen takové „množitele“ podporují.

„Nebuď smutná, Lucinko, máme spoustu času, tak se zajedeme podívat ještě jinam,“ ale ani na druhé adrese nemáme štěstí. Tady sice nejsou pejsci ve vězení, ale pan chovatel prý někam založil zdravotní osvědčení rodičů a nemůže je najít. Na co prý to potřebujeme? Jeho psi vítězí na všech výstavách, tak o co nám jde?

O co? No přeci o to, aby naše štěňátko bylo zdravé a abychom s ním netrávili víc času na veterině než na procházkách.

Je mi jasné, že jestli se ani příště nechytíme, jedeme domů. Martin zatíná zuby a nemluví a to je známka toho, že má dost.

Naštěstí je další chovatel, pan Král, solidní. Pejsky má spokojené a v pohodě a při kávě nám vysvětluje spoustu zajímavých věcí. Děti se mazlí s fenkou s obrovským bříškem (teď už i já poznám, že čeká štěňátka) a Martin studuje složky, kde jsou ve vzorném pořádku založeny výstavní posudky, bonitační karty a potvrzení o zdravotním stavu obou rodičů. Super, tomu říkám jednání na úrovni. Také my jsme ovšem podrobeni pečlivému výslechu a musíme zodpovědět plno otázek. Úspěšně projdeme „testem způsobilosti“ a domů odjíždíme se slibem, že pokud se narodí pěkný psí chlapeček, bude náš.

„Tedy já nevím jak ty,“ říkám cestou zpátky manželovi, „ale já jsem si připadala jako když se ucházím o adopci batolete.“ Martin měl podobný pocit, jenže na rozdíl ode mě mu připadá normální, aby si chovatel zjistil, komu štěně prodá; o to víc se mu pan Král zamlouval. Když všechno dobře dopadne, budeme za dva měsíce a pár dní přijati do kynologické rodiny. A nejsou to jen děti, které se nemohou dočkat…