Kruh se uzavírá

Kapitola 30

Kruh se uzavírá

Ch30„Ne, ne , ne! Žádný další pes do bytu, copak jste se všichni zbláznili?“

Stojím nad mojí povedenou rodinou, kterou jsem přistihla v důvěrném rozhovoru o osudu našich dvou zbylých štěňátek. Ze všech nám doma zůstali Muf a Kafíčko, miminka nádherná a vymazlená, po kterých je sice sem tam poptávka, ale nikdo ze zájemců se nám nezdá být vhodný. A oni tu mluví o tom, že si je necháme, šílenci!

„Honzík jde za týden do první třídy, Lucina za rok na vysokou do Lednice na Moravě, tatínek je pořád zalezlý u letadýlek a já… jsem si tak myslela, že bych se vrátila aspoň na čtyři hodiny do kanceláře, tak kdo by se staral o další štěně? A pak – dvoje hárání za rok? No to bych asi neustála.“

Martin, který asi také nebyl tak úplně nadšený, že bude doma o dalšího čoklíka navíc, se zvedl z křesla. Opatrně odložil Kafíčko, které mu pospávalo na kolenou, do pelíšku a zamumlal, že musí do dílny, má tam cosi… tak že by to dodělal …a zmizel. Jak typické! Jde si lepit další mesršmit a mně tu nechá s těmi urputníky samotnou.

Už jsem se chystala k obsáhlému monologu na téma – máme malý byt, jednoho psa je tu až dost, když v tom zazvonil telefon.

„Ano, máme ještě black and tan kluka po Black Husarovi… ano, je volný,“ otočila jsem se k dětem zády, abych neviděla jejich nešťastné pohledy, „a kdo, prosím, volá? Kdo? Sabina Bledá? Nezlobte se, paní, ale to není pejsek pro vás. Není zvyklý na to být sám někde v kleci… Ne, opravdu … ani se nejezděte dívat, nemá to cenu.“

Tak to mi ještě chybělo ke štěstí. Další nevhodný zájemce a to se ta paní musela ozvat zrovna teď, před dětmi.

Moje chytrá lóra Lucinka okamžitě rozvinula teorii, podle které se Bledá baba domluví s někým, komu skočíme na špek a Muf nakonec v tom kotci opravdu skončí. Copak jsem opravdu tak necitelná a je mi jedno, kam se naše štěňátka dostanou?

„Lucko, nezlob mně, vždyť přece vidíš, že dělám všechno proto, abych jim zajistila spokojený život,“ sedám si na koberec a důvod našeho dohadování se mi nadšeně cpe pod ruku. Mufínek, moje tajná láska, pejsek vnímavý jako jeho maminka, ale mnohem oddanější a milující až neskutečně. Když nespí, mám ho za patami; stačí, abych se podívala dolů a setkám se s jeho hnědým pohledem. Kafíčko si hodně hraje s mámou, se kterou vymýšlejí stále nové rošťárny, ale Muf si už boha vybral. Bohužel mně a to je špatně.

„Cože? Jaký Marek?“

Rázem jsem zpátky v realitě, ale příliš moudrá z toho nejsem. Lucka mluví o nějakém mladíkovi, který by si vzal Kafíčko. Fenka by byla pod dohledem, protože „ten Marek“ bydlí u nás v domě, chodili by prý spolu venčit… a tak, jen peněz moc nemá, takže by asi nemohl za Kafčo zaplatit, ale je hodný a je to novinář, bral by holčičku všude s sebou…

Nakonec mi dojde, že „ten Marek“ je onen rozespalý mladík z přízemí, kterému před rokem Lucka cpala do bytu rozvášněného kokra. Pak se sice ukázalo, že to není jeho pes, ale přátelství bylo navázáno.

Honem se snažím vzpomenout, jak Marek vypadá. Hubený, pořád rozcuchaný, s brýlemi, takový ten věčný „mimoň“ pro praktický život sice nepoužitelný, ale asi hodný a romantik, no, mohli jsme dopadnout hůř.

„No dobře a co s Mufem?“ I tady má Lucka řešení a Honzík nadšeně kývá a jde mně už dopředu pusinkovat – Muf zůstane doma a až bude Tofi Fee hárat, vyměníme ho na tu dobu s Markem za Kafíčko. Štěňata se s ním budou znát, neměl by to být velký problém, co na to říkám? No není moje Lucinka geniální?

Je naprosto úžasná, protože mi hraje do noty. Jakoby věděla, jak těžce bych se s Mufem loučila… ach pejsku můj, budeš bydlet s námi, poznáš chalupu na Zbýšově a rybník a les, do kterého tvá maminka chodí počítat srnky… a já budu mít konečně někoho jen sama pro sebe…Tak kývám hlavou a tisknu k sobě teď už mého Mufínka.

Děti se běží tu radost podělit s Martinem do dílny a já říkám Tofínce:

„Tak jak, moje malá, bude to dobré?“

Fenka se mi zadívá do očí vševědoucím pohledem a sama od sebe mi podá tlapku.

Bude to dobré!